======Španělsko====== Pro ty, kterým se zdálo uspořádání loňského článku o expedici Tunisia 2003 trochu zmatené bude provedení článku letošního jistě vítanou změnou. Takže můžeme začít pěkně od začátku. Expedice España 2004 organizovaná klubem Natura, stejně jako loňská cesta do Tuniska, začala 24.4. Před sedmou hodinou ranní jsme vyjeli ze Dvora Králové nad Labem a vydali se přes Německo a Francii do Španělska jehož hranice jsme překročili 25.4. v 5:18 h. V půl osmé ráno jsme dorazili do Barcelony. Naše první kroky směřovaly do zoologické zahrady, která byla dříve známá chovem bílé gorily. Zařízení i druhová skladba chovaných zvířat byly srovnatelné s našimi zahradami. Zhlédli jsme i představení malého delfinária. V areálu ZOO se také konala výstava nebezpečných zvířat, ta však nebyla v ceně vstupného. Po prohlídce zahrady jsme se vydali směrem k barcelonskému Aquariu. Akvária jsou rozdělena podle typů mořských ekosystémů. Z mého pohledu nejzajímavější bylo oddělení věnované organismům Středozemního moře. V akváriích bylo kromě množství ryb možné pozorovat i mnoho druhů korýšů - kraby, langusty, humry, strašky, poustevníčky.V největším akváriu byli chováni i větší žraloci a rejnoci, kteří proplouvali nad návštěvníky procházejícími skleněným tunelem. Barcelona nás obohatila ještě o několik vlastních pozorování. V palmách v centru města jsme nacházeli nějaké blíže neurčené černé pavouky, v korunách palem u zoologické zahrady zase hnízdily kolonie malých papoušků mníšků. Po prohlídce akvária jsme nastoupili do autobusu a zahájili přesun do 120 km vzdáleného Salou. Cestou jsme zahlédli římský akvadukt zdvihající se nad údolím poblíž Tarragony, který v dobách rozkvětu říše římské přiváděl do oblasti vodu ze třicet kilometrů vzdálené řeky. Hotel Caesar Augustus v Salou nám posloužil pouze jako útočiště na noc a následující den jsme pokračovali dále na jih. Naše botaničky cestou stačily nasbírat první vzorky, z nichž díky svému vzhledu a přítomnosti téměř na všech odlehlých plážích stojí za zmínku především kosmatcovec, jehož fotografii si můžete prohlédnout níže. O první ornitologický zážitek se postaral rybák, který po několik vteřin doprovázel autobus.
{{expedice:spanelsko-04:kosmatcovec.jpg?209}}
Před polednem jsme zastavili u řeky Ebro. Strmé břehy a hustý porost rákosí naznačovaly, že se k nějakému hadovi, předmětu mého hlavního zájmu, hned tak nedostanu. Můj předpoklad se ukázal jako správný, takže kromě ornitologických pozorování (kvakoš, zrzohlávka) mě nakonec zaujal jen objev raka červeného (Procambarus clarkii). S kolegou Alešem Kotyzem jsem se vypravil nafotografovat místo nálezu. Další raci přečkávali sucho zahrabaní v bahně pod kameny v betonovém korytu malého potoku vlévajícího se do Ebra a poté, co jsme je z úkrytů vyhnali, nás zastrašovali roztaženými klepety.
{{expedice:spanelsko-04:procambarus1.jpg?142}} {{expedice:spanelsko-04:procambarus2.jpg?189}}
Po několika minutách jízdy od první lokality jsme zastavili v (snad) L'Estany Les Illes na písečných dunách oddělujících malé městečko od moře. Opět jsme se setkali s rozsáhlými porosty kosmatcovce. V písku bylo možné pozorovat stopy různého hmyzu. Já jsem se ale soustředil na prohledávání křovin. Na osamělém keři se mi podařilo chytit samce i samici saranče egyptské (Anacridium aegypticum). Těsně před odjezdem mě napadlo odloupnout kus kůry malého stromku z pod které, přesně podle mého očekávání, vyběhl gekon a schoval se o pár centimetrů níž. S pomocí kolegů jsem jej chytil a Alešovi se podařilo najít a chytit ještě jednoho.
{{expedice:spanelsko-04:dunya.jpg?215}} {{expedice:spanelsko-04:macka.jpg?218}} {{expedice:spanelsko-04:gekon.jpg?259}}
Další několikaminutová jízda nás zavedla opět k toku Ebra, tentokrát méně upravenému a regulovanému člověkem. Břehy byly pozvolné, štěrkové a za úzkou silnicí se rozkládaly mokřady poskytující ideální prostředí mnoha druhům ptáků, jejichž přítomnost zde se stala důvodem ke zřízení národního parku. Od autobusu jsem, doprovázen Alešem a dalšími kolegy z naší skupinky nejfanatičtějších biologů, vyrazil nejprve podél břehu řeky. Narazili jsme na dřevěnou loďku vytaženou na břeh, ale plnou vody. V ní jsme pozorovali korýše berušky (snad Asellus), larvy šidélek a rybí plůdek. Po vyfotografování několika zajímavých rostlin, na které jsme po cestě narazili, jsme překročili silnici a zamířili do mokřadů. Dlouho jsme nic neviděli. Občas jen nějakou paještěrku nebo žábu. Nakonec jsem se rozhodl překontrolovat již jednou obrácený suchý kmen padlého stromku a narazil na zajímavý zámotek pavouka. Nejprve pomocí stébla trávy, později i mých nástrojů se nám jeho obyvatele podařilo dostat ven. Byl to nejspíš nějaký druh slíďáka, trochu ale vypadal jako pokoutník (což ale určitě není) a nejvíc mě překvapila podoba jím vytvořených vláken, která mi silně připomínala kribelová vlákna cedivek a podobně vybavených druhů. Z ptáků byla na lokalitě opět pozorována zrzohlávka, plameňáci a volavky. Ornitologicky zaměření členové expedice se na lodi vypravili prozkoumat řeku a pozorovali několik druhů volavek (vlasatá, rusovlasá, stříbřitá, červená, popelavá), kvakoše noční, plameňáky růžové, pisily, tenkozobce opačného, u ústí Ebra kulíka mořského. Dále se jim předvedli rackové černohlaví, zelenonozí, tenkozobí a bělohlaví, rybáci bahenní, obecní a černozobí, kormorán, lysky a slípka. Mnou odchycený slíďák zažil před odjezdem můj pro něj jistě značně nepříjemný omyl, který spočíval v tom, že jsem se vydal umýt v řece špinavou filmovku, přičemž filmovku se slíďákem jsem držel ve druhé ruce. Jistě vás napadne co následovalo. Otevřel jsem filmovku, nabral do ní vodu, zavřel ji a začal s ní třást aby se dokonale vymyla. Pak jsem vodu vrátil Ebru a šel k autobusu. Při pokusu o prohlédnutí slíďáka jsem si chybu uvědomil. Jen tak pro jistotu jsem se vydal zpět k vodě a k mému překvapení nalezl pavouka vystrašeně sedícího na hladině. Sebral jsem ho a strčil do krabičky s kousky papírového kapesníku pro usušení. Po chvíli se z šoku dostal. Z botaniky mě zaujala tykvice stříkavá zajímavá způsobem šíření semen. Plod vystřelí od rostliny a ze vzniklého otvoru vystřikuje tekutinu se semeny.
{{expedice:spanelsko-04:ebro.jpg?199}}
Naše další cesta vedla krajinou na jih od Ebra, která je domovem mnoha endemických druhů, které se na druhém břehu nevyskytují. V 16:30 jsme překročili hranice Comunitat Valenciana. Večer jsme ještě zastavili na benzínce u Sagunto. V době punských válek kartaginsko-iberské obležení římského tábora vyústilo v hromadnou sebevraždu římských vojáků, kteří se nepříteli odmítli vzdát. Po vystoupení z autobusu jsme se rozešli do blízkého okolí a já jsem pod kameny narazil na první gekony, kterých, jak jsme brzy zjistili, bylo na této lokalitě plno. V trávě i v okolí budov pobíhalo také množství ještěrek. Před odjezdem jsem ještě chytil pavouka, který vypadá jako příslušník rodu Loxosceles, ale přesně se mi jej asi určit nepodaří. Po deváté hodině večerní jsme dorazili do nehezkého, moderními výškovými budovami zastavěného města Calpe a ubytovali se v nechutně luxusním hotelu, který nám po další tři dny posloužil jako základna. Abychom se vzpamatovali z šoku způsobeného setkáním s civilizací, směřovala většina našich pohledů z obrovského balkónu našeho pokoje na 332 m vysoký Pico del Ifach ze kterého vyletovaly stovky racků, aby nad našimi hlavami vykonávali potřebu, projevující se vzápětí hnědočernými skvrnami na všem, co nebylo pod střechou.
{{expedice:spanelsko-04:ifach.jpg?199}}
24.5. ráno jsme odjeli do městečka Guadalest s přehradní nádrži s vysokou betonovou hrází. Nějakou dobu jsme strávili v okolí osamělého obchůdku se suvenýry, poblíž kterého jsme se setkali s prvními termity. Pak jsme se vydali k přehradě. Poblíž hráze jsme se usadili a chvíli se věnovali botanice. Z té mě jako obvykle zajímalo jen málo, pro příklad postačí uvést routu vonnou, halucinogenní "drogu umělců", kterou jsem se později neúspěšně snažil najít všude kde jsme zastavili :). Už během cesty od obchůdku dolů k nádrži jsme chytili zajímavého černého pavouka s pěti žlutými skvrnkami, který svým vzhledem nezapadal do žádné mně známé čeledi. V naší "mobilní základně" (autobus) byl určen jako Uroctea durandi, zástupce samostatné čeledi Urocteidae. Žije pod kameny, kde si buduje obydlí se šesti vchody, z nichž vycházejí vlákna navádějící hmyz mezi suchými těly předchozích obětí přímo k pavoukovi. O několik stovek metrů dále jsme zahlédli velkou zelenou ještěrku. Včetně mě se na ni vrhlo pět lidí, ale na její straně stála znalost terénu, takže se jí podařilo schovat do hustého porostu nepříjemně trnité rostliny. Na místo jsme se později několikrát vrátili, ale bez úspěchu. Asi jedinou živou a námi odchycenou ještěrkou se na této lokalitě stala Podarcis sicula s modrými skvrnkami na bocích. Z betonové hráze jsme mohli pozorovat želvu bahenní vyhřívající se na plovoucím kusu dřeva. Po pár minutách se rozhodla ukončit předvádění davu biologů a odplavala ke břehu kde zmizela ve vegetaci. Prvním hadem expedice se stala přejetá užovka girondská. To jsem ještě netušil, že za chvíli ji budeme mít i živou, ale o tom až dále. Před jejím chycením jsme totiž našli ještě mnoho zajímavých živočichů. Nejdříve to byla další saranče egyptská. Následoval několik centimetrů dlouhý, leskle zelený krasec, podobný těm, které jsme nacházeli v Tunisku. Dalším úlovkem se stal štír západní (Buthus occitanus). Pak (nebo možná už před ním) konečně přišel na řadu had. Jak jsem již řekl, jednalo se o užovku girondskou (Coronella girondica). Malý hádek se před denním světlem schovával pod kamenem. Po odchycení se nesnažila kousat, ale bránila se jiným, nepříjemnějším způsobem - jako naše užovka obojková. Jak? To vám neřeknu, kdo to neví, ať to vyzkouší :). Na vlastní zkušenost totiž tak rychle nezapomenete. Užovka girondská je blízce příbuzná naší užovce hladké (Coronella austriaca), od které se liší tmavým páskem na hlavě, který narozdíl od našeho druhu spojuje obě oči, a právě tím, že se nebrání kousáním. Její potravu tvoří plazi, ale narozdíl od užovky hladké také obojživelníci. U hráze jsme po návratu z průzkumu okolí narazili na další termity, tentokrát jsme mohli pozorovat jak dělnice a vojáky, tak i okřídlené jedince. Dále byla nalezena například mnohonožka r. Ommathoiulus, strašník dalmatský a saranče Pyrgomorpha conica. Poslední jmenovaný druh je zajímavý tím, že narozdíl od většiny sarančí samci nestridulují a aktivně vyhledávají samičku. Až ji naleznou, skočí na ni a "odpáří ji".
{{expedice:spanelsko-04:citrus.jpg?104}} {{expedice:spanelsko-04:guadalest.jpg?209}} {{expedice:spanelsko-04:routa.jpg?297}} {{expedice:spanelsko-04:krasec.jpg?204}} {{expedice:spanelsko-04:anarcidium.jpg?215}} {{expedice:spanelsko-04:termiti.jpg?128}}
Cestou do Calpe jsme ve větvích borovic pozorovali "hnízda" housenek bourovčíků r. Thaumetopoea. Projeli jsme kolem prodavače pomerančů (a za 5 € jich dvanáct kilo koupili) a blížili se ke městu. U jezera rozkládajícího se na jeho okraji nás vítala pisila čáponohá, brodící se v mělké vodě. Na stejném místě se zdržovala i v následujících dnech.
{{expedice:spanelsko-04:kokony.jpg?199}} {{expedice:spanelsko-04:kokonyd.jpg?200}}
Další den jsme se vydali opět směrem na jih. Projeli jsme přes Alicante až do Guardamar del Segura, kde jsme zastavili na další lokalitě s písečnými dunami. Pobyt na dunách byl zajímavý i botanicky. Již po několika minutách jsem našel velmi zajímavý kosmatec křišťálový, se kterým jsme se setkali už v Tunisku. Již z předchozích lokalit jsme znali máčku přímořskou, příbuznou naší máčky ladní. Kousek dál blíže u poblíž prvních domů na okraji města jsme nacházeli kvetoucí i odkvetlé agáve. Těsně u moře jsme moc velké štěstí neměli. Jen o několik desítek metrů dál ale začínala část lokality na úlovky velmi bohatá. U dlouhého plotu obepínajícího několik budov byly odchyceny velké skákavky, pod kamenem jsem našel velkého gekona, který mi ale vzápětí uprchl. Pak jsem našel dalšího pavouka, o němž si myslím že je zástupcem rodu Loxosceles. Když jsem se vydal dál, dostal jsem se do bambusového porostu na okraji pole. Při obracení kamenů jsem našel krásnou [[data:hadi:druhy:colubridae:macroprotodon_brevis|užovku kapucínskou]], kterou jsme však chybně určili jako girondskou a správného zařazení se dočkala až o 4 roky později přispěním Petra Baleje z Balcanica.cz. Po jejím nafotografování jsme ji, stejně jako její předchůdkyni z Guadalest, propustili. Po předvedení všech úlovků (kromě již uvedených ještě například saranče r. Acrida, snovatka r. Haploembia, potemníci Pimelia perezi, střevlík Scarites cyclops) a několika minutách pozorování úžasných, po písku pobíhajících pisíků obecných jsme se opět věnovali sběru všeho živého. Tentokrát jsme zamířili mezi kvetoucí agáve. Po cestě jsme prošli kolem kolonie včel pelonosek (Anthophora). V hromadách kamení jsme velmi často nacházeli snovačky s červenou skvrnou na přední části zadečku a na malé gekony zední, kteří se v hojném počtu nacházeli i dále, mezi uschlými listy odkvetlých agáve. Po častých nálezech velkého množství kokonů kudlanek na různých lokalitách se konečně podařilo najít i živou, několik centimetrů dlouhou kudlanku rodu Empusa. Na již zmíněné saranče r. Acrida byla lokalita velmi bohatá a odnesl jsem si z ní několik různě zbarvených exemplářů.
{{expedice:spanelsko-04:dunyb.jpg?216}} {{expedice:spanelsko-04:hispanica.jpg?233}} {{expedice:spanelsko-04:kosmatec.jpg?210}} {{expedice:spanelsko-04:pelonosky.jpg?207}} {{expedice:spanelsko-04:girondica.jpg?212}} {{expedice:spanelsko-04:girondica2.jpg?188}} {{expedice:spanelsko-04:girondicam.jpg?199}} {{expedice:spanelsko-04:girondica2m.jpg?200}} {{expedice:spanelsko-04:loxosceles.jpg?215}}
Z písečných dun jsme se přesunuli zpět na sever na Salinas de Santa Pola. Nádrže pro odpařování mořské vody za účelem získávání soli sloužily jako vhodné prostředí pro vodní ptáky. Do nádrží se voda napouští kanály z moře jednou ročně a získá se z ní 120 000 tun soli. Jedna skupinka se vydala pozorovat ptáky, ostatní včetně mě se vydali prozkoumat vyřazené nádrže. Hned u cesty v porostech slanorožce mě zaujaly zajímavé sítě, řídké, široké asi třicet centimetrů a orientované kolmo k povrchu. Vlákna byla pokryta kribelovým vlášením a vedla do husté, slepé pavučinové chodbičky zamaskované hlínou. V jednotlivých sítích byla umístěna různě. Mezi větvičkami slanorožce nebo těsně u země, horizontálně i vertikálně. Jejich obyvateli byli stepníci Stegodyphus lineatus. Mezi sebou se mírně odlišovali zbarvením, ale sítě byly stejné a na malé ploše jich bylo velké množství. Po chvíli jsem se vydal k místu, kde kolega nalezl další zajímavý pavučinový útvar. Byl jím jakýsi "zvon" z hustých jemných vláken obývaný velkou snovačkou s nenápadnou ale složitou kresbou na zadečku. Později jsme jich našli ještě několik. O kus dál jsem se přidal ke skupince rozebírající kmen padlé palmy. Byl plný potemníků a larev dalších brouků. Podél kanálu dříve přivádějícího vodu byly roztroušeny nory slíďáků rodu Lycosa. Na místo, na němž byly nalezeny, jsem se však už nestačil podívat a musel jsem se spokojit s fotografiemi. Ornitologická skupinka byla také úspěšná. V jednom z kanálů jimi byla spatřena máčka (tentokrát ne rostlina ale žralok), odchytili opět několik termitů, lumka r. Ophion a pěticentimetrového scinka bedriagova. Z ptáků byl zaznamenán rybák malý, ústřičník velký, husice liščí, volavka rusovlasá, stříbřitá a červená, plameňák růžový, pisily, tenkozobci, kulík mořský, kulík zlatý, racek černohlavý, chechtavý, tenkozobý a bělohlavý, konipas luční iberský, vodouš bahenní a rudonohý a ústřičník velký.
{{expedice:spanelsko-04:stepniksit.jpg?210}} {{expedice:spanelsko-04:santapola.jpg?212}} {{expedice:spanelsko-04:snovackazvon.jpg?214}} {{expedice:spanelsko-04:lycosa.jpg?200}}
Následující ráno jsme se vydali směrem na Cabo de la Nao. Zastavili jsme ve městě Jávea (kat. Xábia). Na kamenitém kopci porostlém žumarou nízkou, dubem cesmínovým a mnoha suchomilnými keříky a bylinami jsme strávili asi tři hodiny. Na této lokalitě jsem očekával přítomnost hadů a velkých ještěrek, ale brzy jsem zjistil, že v kamenitém terénu jsou proti mně ve značné výhodě a budu rád, když alespoň něco uvidím. Nakonec jsem neviděl nic víc než staré známé paještěrky a gekony. Pod cestou po níž jsme několik metrů šli se chvíli odehrávaly pokusy několika kolegů rozebrat hromadu kamenů a dostat z ní ven hada, jenž v ní zmizel hned jak nás zaregistroval, ale skončily neúspěchem. Pod kameny na kopci se začaly objevovat zajímavé úlovky. Jeden z kolegů chytil asi deseticentimetrovou zemivku Henia bicarinata, dalším úlovkem patřícím mezi stonožky se stala stonoha páskovaná (Scolopendra cingulata). Na jiném místě byl nalezen mrtvý šírohlavec ještěrčí, můj nejoblíbenější had, kterého jsem poprvé (a zatím naposled) viděl živého v zoo v Barceloně. Později se podařilo nalézt i část svlečené kůže z hlavy tohoto hada. Největší jedinci dosahují až dvou metrů délky a zadní zuby mají opatřeny jedovou žlázou, jejíž jed velmi rychle usmrcuje především plazy, kteří jsou hlavní složkou potravy šírohlavců. Pro zdravého člověka kousnutí nebezpečné není. Na lokalitě byl také překonán rekord klubu Natura v počtu skákavek odchycených za jeden den - celkem jsme jich získali okolo 120.
{{expedice:spanelsko-04:xabia.jpg?219}} {{expedice:spanelsko-04:xabia2.jpg?212}} {{expedice:spanelsko-04:gekonm.jpg?199}} {{expedice:spanelsko-04:denia.jpg?215}}
Po krátké cestě jsme dorazili do města Dénia rozkládajícího se na místě dřívější římské osady Dianium a dnes střeženého středověhou pevností. Znavení z pobytu na předchozí lokalitě jsme strávili většinu času u moře nebo ve městě. Několik kolegů ale zůstalo aktivních a pokračovalo v lovu skákavek. Pan Antoš dokonce zahlédl i ještěrku perlovou, jejíž spolu s šírohlavcem patřilo mezi mé osobní nesplněné cíle expedice. Večer jsme si sbalili věci a naposledy se vyspali v našem hotelu. Cesta pokračovala dále na jih do Valencie s krátkou zastávkou v Parc natural de'l Albufera. Ve Valencii jsme strávili několik hodin v Ciutat de les arts i de les ciéncies (Město umění a věd - www.cac.es) v oceánografickém centru L'Oceanogra`fic. Velmi zajímavý a moderně vybudovaný areál je rozdělen podle ekosystémů moří a oceánů na oddělení Mediterráneo, Humedales, Templados y tropicales, Islas, Ártico, Antártico, Océanos, Mar Rojo a Delfinario. Návštěvu centra doporučuji všem, kteří se do Španělska chystají.
{{expedice:spanelsko-04:serranus.jpg?212}} {{expedice:spanelsko-04:valencia.jpg?209}}
V den vstupu České republiky do Evropské unie, po noci strávené v autobusu, jsme byli daleko na severovýchodě v pohoří Montserrat u známého kláštera. Ospalí jsme vylezli z autobusu a naskytl se nám pohled na vzdálené zasněžené Pyreneje a rozsáhlá údolí pod námi. Když se oteplilo, vydali jsme se po úzké, klikaté stezce směrem na jeden ze skalnatých vrcholů. Procházeli jsme střídavě křovinami a lesy. Na první zastávce jsem pod kamenem chytil několikacentimetrového, tmavě hnědého štíra Euscorpius flavicaudis. Poblíž se kolegovi podařilo najít ještě jednoho a v honbě za dalšími jsme začali objevovat i velké maloočky rodu Eusparassus, které také patřily mezi živočichy, které jsem si přál vidět. Na výše položených místech jsem lovil nějaké skákající šupinušky a velké svinky. Pod jedním z kamenů jsem našel zajímavé oranžové stínky. Stále pokračoval hon na štíry. Místo hledaných Euscorpius se najednou pod kamenem objevil Buthus occitanus. Při sestupu jsme se vydali hledat orchidej, jejíž přibližná poloha nám byla nahlášena dalšími členy expedice a narazili jsme ještě na jednoho štíra západního. Kromě orchideje jsme viděli i další zajímavé rostliny, například bělozářky a narcisy. Ornitologové měli opět štěstí, když pozorovali skalníka modrého. Další skupinka odchytila velmi zajímavého pavouka rodu Palpimanus, který používá k chůzi jen tři páry nohou, první mu slouží k ohmatávání terénu podobně jako mnoha zástupcům hmyzu tykadla.
{{expedice:spanelsko-04:narcis.jpg?121}} {{expedice:spanelsko-04:montserrat.jpg?215}} {{expedice:spanelsko-04:jesterka.jpg?209}} {{expedice:spanelsko-04:rostlinax.jpg?110}} {{expedice:spanelsko-04:orchidej.jpg?111}} {{expedice:spanelsko-04:montserratm.jpg?199}} {{expedice:spanelsko-04:maloocka.jpg?200}} {{expedice:spanelsko-04:palpimanus.jpg?188}}
Z Montserratu jsme vyjeli dále na severovýchod a zastavili na jihu městečka Mataró. Vyšli jsme na průzkum. Po chvíli samostatného pátrání po hadech a ještěrech, při kterém jsem získal několik párů i samostatných jedinců skákavek, jsem se připojil k jednomu z dvojčat Dědových, největších lovců skákavek. Spolu s Alešem Kotyzem, Matoušem a Michalem Struhárem mě doprovázeli na většině lokalit a systematickým prohledáváním terénu mě i ostatní obohacovali o zajímavé úlovky. Lokalita u Mataró nebyla výjimkou. Děd se vydal k nízké skále a odlomil z ní velký kámen. Pod ním jsme spatřili obrovskou skákavku a chvíli jsme se věnovali jejímu odchytu. O kousek dál jsme ulovili druhou a začali sbírat velké svinky, které se snažily zahrabat. Najednou z hlíny vystrčilo hlavu něco, kvůli čemu jsem zůstal několik vteřin překvapeně stát. Byl to had, ale chvíli jsem se vzpamatovával z šoku který mi způsobilo jeho zbarvení. Zatím jsem se utvrzoval v předběžném určení a jakmile jsem si uvěřil, že had, ze kterého byla vidět jen hlava, není nebezpečný, chytil jsem jej. Určení jsem hned mohl upřesnit z předběžného "nějaká užovka" na "zase užovka girondská". Ale nebyla to obyčejná užovka girondská. Ta by mě po tolika setkáních s ní tak nepřekvapila. To co vylezlo ze země bylo světle růžové, albín. Takové štěstí jsem nečekal. Albinismus pro mě učinil z jinak ne moc zajímavého hada něco úžasného. Albíni jsou svým zbarvením ve volné přírodě značně znevýhodněni. Nepřátelé je snadno naleznou, protože bez krycího zbarvení jsou velmi nápadní. Moje užovka měla asi štěstí, že patřila k druhu aktivnímu v noci.
{{expedice:spanelsko-04:girondicaa.jpg?205}} {{expedice:spanelsko-04:girondicaa2.jpg?200}} {{expedice:spanelsko-04:albin.jpg?112}} {{expedice:spanelsko-04:albin1.jpg?200}}
Po úspěšném dni následovala klidná noc v hotelu Costa Brava v Blanés. Poslední klidná noc před odjezdem z Katalánska, Španělska. Ráno jsme odjeli do středověkého městečka Besalú s kamenným mostem přes řeku Riu Fluvia`. Po procházce úzkými uličkami a malé svačině jsme se vydali za město po turistických stezkách. Naší skupinkou vybraná stezka vedla většinou lesem. Krajina v okolí vůbec nepřipomínala to, co jsme viděli v minulých dnech. Kdybych dole ve městě neviděl nápisy v katalánštině, myslel bych si, že jsme doma v ČR. Zpočátku jsem nenarazil na nic zoologicky zajímavého, takže jsem vybíjel aktivitu na fotografování rostlin jako byl modřenec chocholatý, orlíček a o několik kilometrů dále v lese jazyk jelení. To už jsme ale byli na mnohem zajímavějším místě a už před fotografováním jazyku jsme odchytili ještěrku zední (Podarcis muralis) a ještěrku španělskou (Podarcis hispanica). Blízce příbuzné druhy se liší svým výskytem. Zatímco ještěrka španělská obývá celý pyrenejský poloostrov, hranicí souvislého výskytu ještěrky zední jsou Pyreneje a jižně od řeky Ebro se nevyskytuje vůbec. U cesty jsme narazili na umělou jeskyni vyhloubenou ve skále. Původní účel ke kterému sloužila nám nebyl známý, ale dnes poskytuje domov vrápencům malým. Fotografování jednoho z nich vyrušilo a uletěl, druhý ale vydržel a umožni nám, abychom si jej všichni prohlédli. Na již zmíněné místo kde jsme fotili jazyk jelení jsme slezli několik metrů dolů z cesty hustými křovinami. Entomologové včetně mě se hned po fotografování zuřivě pustili do likvidace jednoho padlého kmene, ve kterém jsme brzy objevili larvy i dospělce nějakého druhu roháčka a několik larev tiplic. Zpod kůry vylezl velký hnědý pavouk, kterého jsem chvíli považoval za obyčejnou cedivku. Něco se mi ale nezdálo a po bližším prozkoumání jsem jej rychle ulovil. Byl to totiž nějaký sklípkánek. Oči měl uspořádány na hrbolku v přední části hlavohrudi a chelicery směřovaly dopředu. Později byl určen jako druh rodu Nemesia, jehož jednoho zástupce jsem si přivezl už z tuniských stepí. S kapsami plnými úlovků (svinky, skákavky, patnácticentimetrová zemivka) jsme se vrátili k autobusu, ale protože řidiči ještě spali a nemohli jsme je rušit, vydali jsme se k Riu Fluvia`. Začalo pršet, ale kolem nás pořád skákali cvrčci, takže jsme očekávali i další úlovky. Chytili jsme opět několik skákavek a já jsem se věnoval vodoměrkám chodícím po hladině řeky. Najednou mě kolegové zavolali a ukázali mi další úlovek řadící se do mého "top listu" nejžádanějších. Byla to užovka maurská (Natrix maura) o málo delší než deset centimetrů.
{{expedice:spanelsko-04:fluvia.jpg?220}} {{expedice:spanelsko-04:modrenec.jpg?104}} {{expedice:spanelsko-04:muralis.jpg?196}} {{expedice:spanelsko-04:podarcis.jpg?130}} {{expedice:spanelsko-04:orlicek.jpg?114}} {{expedice:spanelsko-04:nemesia.jpg?184}} {{expedice:spanelsko-04:nemesia2.jpg?194}} {{expedice:spanelsko-04:jazyk.jpg?208}} {{expedice:spanelsko-04:vrapenec.jpg?112}} {{expedice:spanelsko-04:mauram.jpg?200}}
Odchycení užovky maurské udělalo tečku za letošní, opět velmi úspěšnou expedicí. Pouze několik málo hodin nás dělilo od překročení Španělských hranic a cesty domů. Nastoupili jsme do autobusu a vstřebávali všechny zážitky, které nám expedice přinesla - zážitky z Murcie, Valencie, Katalánska, zážitky z království španělského.
{{expedice:spanelsko-04:cat.gif?213}}\\ ''...nápis na dveřích WC byl posledním rozloučením s iberským královstvím a všemi jeho národy''\\
{{tag>španělsko}} ---- ''Publikováno //04.07.2004//''