Stonožky

Dvě velké, přes 8 cm dlouhé stonožky jsem chytil v dubovém lesíku nad městem Lopar na chorvatském ostrově Rab v srpnu roku 2002. Po převezení domů jsem je vypustil spolu s mnoha dalšími úlovky do terária se šváby zelenými. Po další rok jsem stonožky moc často nepozoroval, protože se nejčastěji zdržovaly pod zemí. Většinou jsem některou z nich zahlédl jen když se prohrabala až ke skleněné stěně. Po návratu z další dovolené v Chorvatsku jsem se pustil do přesídlování terárií. Do terária se stonožkami jsem se chystal ubytovat šváby Blaberus giganteus a Eublaberus distanti, takže jsem musel všechny tehdejší obyvatele přemístit do nových nádob.

Stonožky r. Scolopendra - praktické informace:
Velikost: kolem 10 cm
Potrava: cvrčci, naše druhy sarančí
Chov: postačuje např. čtyřlitrová sklenice od okurek s větší, asi 5-10cm vrstvou substrátu (používám směs hlíny, písku a rašeliny), na povrchu několik suchých listů jako úkryt
Získání stonožky: pravděpodobně nejlepším řešením je odchyt (informace o vhodných lokalitách: viz „Expedice/Chorvatsko 2002“ nebo sedmý odstavec tohoto textu). U nás se občas prodává za cca 100 Kč.
Poznámka: stonožky mají silný jed, takže jejich kousnutí může být silně bolestivé, navíc jsou velmi rychlé a je nutné s nimi zacházet velmi opatrně.

Ze dvou přivezených stonožek již během prvního roku jedna záhadně zmizela. Druhou jsem přestěhoval do dvoulitrové zavařovací sklenice. Polovinu nádoby jsem vyplnil směsí rašeliny, písku a hlíny ze zahrady. Na povrch substrátu jsem položil kousek listu jako úkryt. Stonožka od té doby výrazně změnila styl života. Zahrabávala se výjimečně a většinu dne se pouze ukrývala pod listem. V noci hledala potravu nebo odpočívala mimo úkryt. Po třech měsících se ve špatně větrané nádobě přemnožili chvostoskoci a musel jsem se opět uchýlit k přestěhování stonožky.

stonozka2.jpg

Současné zařízení odpovídá zhruba tomu původnímu jen s tím rozdílem, že substrát je pokryt listy celý, takže poskytuje stonožce větší množství úkrytů. Tato skutečnost sice omezuje možnosti pozorování, ale pro stonožku je větší členitost prostředí přirozenější.

Potravu stonožky v prvním roce nejspíše tvořily nymfy zelených švábů, možná mladé stínky přivezené z Chorvatska, které s ní sdílely terárium. Dnes ji krmím nejčastěji cvrčky. V létě jsem její jídelníček občas zpestřil ulovenou sarančí. Na vhození cvrčka do nádoby většinou reaguje velmi brzy. Většinou jej uloví již při prvním výpadu. Pokud ne, rozběhne se směrem, kterým utekl a pohybuje přitom hlavou ze strany na stranu. Když na cvrčka znovu narazí, uchopí jej několika předními páry nohou a zakousne se do něj kusadly. Cvrček jejímu jedu podlehne velmi rychle. Do rána z uloveného cvrčka většinou skoro nic nezůstane.

Sílu stonožky a sevření jejího prvního páru končetin s jedovými žlázami jsem naštěstí na vlastní kůži nepocítil. Při přemísťování do nové nádoby jsem si však udělal docela slušnou představu o tom, jak agresivní dokáže být. Do špejle, kterou jsem se ji snažil dostat do nového prostředí se pevně zakousla a začala sebou házet. Držela se dlouho, takže mi vlastně přemísťování ulehčila tím, že jsem ji na špejli klidně mohl přenést. Tuto situaci ale stonožka nejspíš považovala za silně nebezpečnou, protože většinou takovou agresivitu neprojevuje. Prvním stupněm její obrany je útěk do úkrytu. V případě, že se jí to nepodaří, napřímí zadní část těla a „zaútočí“ posledním párem nohou. S použitím kusadlových končetin jsem se setkal pouze jednou v již popsaném případě.

stonozka.jpg scolopendra-ex.jpg

Stonožky na mě zapůsobily především svou dravostí. Středomořské druhy mohu všem doporučit. Chov je velmi snadný, snesou i větší výkyvy vlhkosti. Jistě by bylo zajímavé chovat i velké tropické druhy, ty jsou však trochu nebezpečnější a taky něco stojí. Proto jsem s mou stonožkou naprosto spokojen a na dalších cestách do středomoří se pokusím chytit další kusy pro rozšíření chovu.

Snaha o rozšíření chovu se vyplatila. Z expedice España 2004 jsem si přivezl dvě stonohy páskované (Scolopendra cingulata), jednu malou (asi jako naše stonožky) a druhou dospělou. Stonožky jsme nalezli na velmi suché, kamenité lokalitě pod vrcholem jednoho z kopců u města Xábia. Stonožka se ukrývala pod kamenem. Lokalita byla naprosto odlišná od té, na které jsem chytil mé první stonožky. Ta byla vlhčí (možná také kvůli tomu, že léto roku 2002 bylo nad ostrovem Rab v Chorvatsku neobvykle deštivé) a porostlá řídkým dubovým lesem.

Lokalita poblíž Jávea

Velkou stonožku jsem ubytoval stejně jako tu chorvatskou. Její lovecké projevy jsou ještě agresivnější než u první stonožky. Jakmile vhodím do sklenice cvrčka, vystrčí stonožka zpod dubového listu svá tykadla a začne pohybovat hlavou ze strany na stranu. Slídí po očekávané kořisti. Když už jednou cvrčka zaznamená i dotykem, je většinou ztracen. Snaží se uprchnout a stonožka jej pronásleduje se zdviženou první třetinou těla. Když jej ucítí pod svými nohami, shora se na něj položí a ovine jej svým tělem. Chvíli po kousnutí cvrček umírá. Po hostině stonožky nezůstanou žádné zbytky.

scol_cingulata.jpg

Malou stonožku jsem daroval Jiřímu Skaličkovi. Ubikaci jí zařídil podobně jako já, pochopitelně v menším provedení. Narozdíl od mé stonožky je ta jeho méně výrazně pruhovaná (moje má na žlutém podkladu tmavě zelené příčné pruhy) a také tráví většinu života zahrabaná v substrátu.