Podarcis muralis

čeleď Lacertidae

rod Podarcis

Malá, štíhlá ještěrka se shora zploštělou a protáhlou hlavou. Zbarvení je nejčastěji hnědé s malými tmavšími či světlejšími skvrnkami, někdy uspořádanými do pruhů či síťování. Hřbet bývá obvykle světlejší než boky. Dospělí jedinci dorůstají nejvýše 25 centimetrů délky.

Obě pohlaví jsou si dosti podobná, samice snad mohou mít uprostřed hřbetu nápadnější tmavý proužek skvrn, zatímco hřbet samců je světle a tmavě skvrnitý až síťovaný a na bocích je několik modravých skvrnek.

Ještěrka zední je často velmi podobná ještěrce španělské, takže nejlepším určovacím znakem je na mnoha místech pouze geografické rozšíření.

Na našem území by bylo možné tento druh zaměnit s ještěrkou obecnou nebo živorodou, které se však odlišují zubatým límcem šupin na krku, zatímco límec ještěrek rodu Podarcis je rovný, výrazně zploštělou a protáhlou hlavou a dvěma štítky za nozdrou.

Od středního a severního Španělska do západního Německa, v Itálii a na Balkáně. Od nás nejblíže se souvisle vyskytuje v Rakousku a na Slovensku.

Izolovaná lokalita na našem území se nachází poblíž moravského Štramberka ve starém lomu. Původ populace byl dlouho nejasný, může se jednat o odnož ze Slovenska a panonské oblasti, izolovanou populaci, ale i zavlečené jedince. Nejpravděpodobnější se však dnes jeví příbuznost s populacemi našich jižních sousedů.

V severním a středním Španělsku sdílí ještěrka zední areál s ještěrkou španělskou a často se vyskytují pohromadě ve stejném prostředí.

V chladnějších oblastech vyhledává kamenité až skalní biotopy s dostatkem slunce - jak naznačuje český i latinský název. Na jihu se vyskytuje též ve vyšších nadmořských výškách a ve všech typech lokalit od kamenitých strání až po stinné listnaté lesy.

V nebezpečí nebo za nepřízně počasí se ukrývá mezi kameny. Aktivní je přes den, kdy se čile pohybuje po terénu a loví hmyz.